6. června 2014
Co se děje u nás
Ve středu, z Jablunkova, vyrazilo30 lidí dobré vůle na Diecézní pouť do Opavy. Provinční dům Marianum tvoří dvě křídla, mezi nimiž se nachází kostel Božského Srdce Páně, vystavěný v pseudorománském slohu, jehož interiér mezi lety 1923–1930 vyzdobil v beuronském stylu benediktin Antonín Vrbík. Všechno to začalo slavnostní mší sv., kterou celebroval náš otec biskup, Mons. František Václav Lobkowicz. Mši sv. doprovázel svým zpěvem dětský sbor Církevní základní školy sv. Ludmily.
V krásném kostele, který byl opravdu nádherně vymalovaný různými ornamenty, a bylo slyšet andělský zpěv dětí, jsme se všichni cítili jak v nebi. Otec biskup nás povzbudil v naši činnosti, která je pro nás více jako poslání než obyčejná práce a pobízel nás, abychom se za sebe stále vzájemně modlili a aby naše pracoviště byla vždy plná opravdové radosti a pokoje.
S přátelským úsměvem na rtech jsme se po mši sv. všichni přesunuli na nádvoří, kde jsme obdrželi výborné koláčky, kafé nebo čaj a tradiční charitní opavské oplatky. Během přestávky jsme si povídali, seznamovali se s jinými lidmi z různých charit celé naší diecéze, někdo opékal párky atd. Všichni byli velmi otevření na druhé, a přáli si jen to dobré.
Po přestávce nás čekala přednáška na téma života a díla Františky Lechnerové, která jak jsme zjístili, během svého života vytvořila opravdu obrovské Boží dílo. Byli jsme fascinování tím, jak to pro ní všechno bylo "jednoduché". Cítila poslání, věděla, že jí Bůh volá, aby pomáhala a tak sama tak jak mohla, začala. V dnešní době je z toho více než 20 domů Kongregace Dcer Božské Lásky po celém světě, kde sestry pomáhají nalézat radost a chuť do života potřebným lidem. Její život byl velmi podobný tomu Matky Terezy, což nás velmi zaskočilo, protože jsme jí vlastně nikdo vůbec neznali. Beatifikační proces Františky Lechnerové byl zahájen v roce 2005.
Po přednášce jsme se společně prošli opavským parkem až k Slezskému zemskému muzeu, kde jsme se dozvěděli mnoho zajímavého o naší slezské zemi. Některé informace nás opravdu zaskočily, jiné nás pobavily. Na začátku si někteří mysleli, že to bude nuda, ale už v úvodu nás zaskočilo jak interaktivní ta výstava vlastně je.
Po celém dni jsme se všichni těšili domů. Únava byla znát na všech, ale to nebyl jediný společný rys. Všichni byli sice unavení, ale všichni byli také spokojení a s úsměvem na rtech se vraceli domů. Cestou jsme se v autobuse modlili a zpívali tak, že ani nevíme, jak jsme se dostali domů.
Těšíme se znovu na další charitní pouť a věříme, že nás pojede zase o něco víc.
chj
