13. října 2014
Co se děje u nás
Někdo by si možná řekl, že závěr týdne už bude klidnějši, ale my jsme jiného názoru!
Studenti 3. ročníku oboru Dopravní prostředky se dobrovolně rozhodli spolu se svojí třídní učitelkou paní Mgr. Miluší Bieleszovou, že s námi prožijí další úžasný – pracovní – den. Již druhým rokem se zapojili do projektu 72 hodin pro lidi, přírodu a místo, kde žiješ, a rozhodli se, že svoje úsilí věnují nám.
Mládež, která přišla v 8.30 k nám do stacionáře, byla opravdu velmi dobře naladěná. Ze začátku se obě skupiny (naši klienti x studenti) poznávaly trochu pomaleji, ale v tom nám pomohl program, který si pro nás připravili. Hned ráno totiž přišli i s další učitelkou, která je zároveň canisterapeutka, paní Ing. Olivie Bischofová a ta, jak Vás jistě již napadlo, nepřišla sama, ale se svým vycvičeným pejskem Tonym.
Naši klienti i studenti proto mohli vidět ukázkové setkání se psem v rámci terapie. Všichni jsme byli překvapení, co pejsek dokáže, ale ještě více mně osobně překvapilo, jak naši klienti rychle odhodili všechny zábrany a chopili se příležitosti práce s Tonym.
Po hodině jsme se rozdělili na dva týmy. Jeden čistě chlapský, který se přesunul do našeho humanitárního skladu, kde se chlapi chytli práce. Během chvilky nám vymalovali nový sociální šatník a poskládali nábytek. Další skupina chlapů vzala štětce do ruky a začala natírat? Co? Přece stavební materiál na náš nový zahradní altán! Těšíme se na něj již 2 roky! Proto bylo načase chytnout se práce. Sami bychom to natírali asi měsíc, ale díky pomoci studentů, kteří se do práce vrhli opravdu po hlavě spolu s našimi klienty, se náš sen stává pomalu ale jistě skutečností - a to možná ještě v tomto roce!
Děvčata mezitím ve stacionáři připravovala pohoštění na odpoledne, umývala okna, chystala a zdobila stoly tak, aby odpoledne mohlo proběhnout se vší parádou.
Po půl jedné se studenti brali na oběd a ke svým domovům, zatímco my jsme ještě dolaďovali detaily na odpoledne. Na odpočinek se nakonec nedostalo. Naši hosté z Istebné dorazili něco málo po třetí a byli úžasní. Přijeli k nám mladí lidé, plní energie a radosti. Šla jsem jim naproti, a nevěřila vlastním očím... Z autobusu vycházeli lidé v krojích a z kufru autobusu si vytahovali hrábě, kosy, sekyrky a „ostrewke“… „Wow!“ říkám, „ale my jsme už posekali…“ Chvilku se smějeme, pár lidí se za námi otáčí a míříme si to přímo do stacionáře. Naše prostory se jim velmi líbily. Není moc času a tak rychle uhasí žízeň, protože venku byl opravdu pořádný pařák a jdou se chystat.
Pět minut před 16.00 je tu plno, už není kam si sedat. Představení máme pod holým nebem a začínáme jak jinak, než srdečným přivítáním pana ředitele. Po úvodních slovech se začíná. Představení je vtipné, hudební, taneční a především lidové. Kromě nářečí a folklorního oblečení, které mají herci na sobě, je celé téma opravdu zajímavé. Jak se vlastně stalo, že součástí „Istebniańskigo stroju“ je krásná červená vesta. Dozvěděli jsme se vše potřebné a znovu jsme si uvědomili, jak kdysi, a snad i dnes, byli „górole“ odvážní a měli dobré srdce!
Po představení jsme si posedali k rautu a povídali si dokud neodešli poslední hosté.
Těšíme se, že jsme začali naši spolupráci s „Stowarzyszeniem Dobrze że jesteś“ z Istebné a těšíme se, až se na oplátku zastavíme zase my u našich sousedu přes kopec.
Bohu díky za požehnání, kterým nás celý týden dařil, a vyprošujeme Vám i nám hojnost Božího požehnání na nadcházející dny. Těšíme se na brzké další setkání!
DĚKUJEME, ŽE JSTE NÁM SVOU PŘÍZEŇ PROJEVILI ÚČASTÍ!
Lucie Szotkowská
