Kritická situace ve Středoafrické republice trvá od začátku prosince 2012. Otec Pavel Vojtěch Kohut OCD pro nás napsal článek o probíhajícím konfliktu a aktuální situaci, která v zemi panuje.
Aktuální situace v SAR
Kritická situace ve Středoafrické republice trvá od začátku prosince 2012, kdy koalice rebelů „Séléka“ (= „dohoda“), rekrutujících se zejména z Čadu a Súdánu, napadla severovýchodní část země. Postupně se tomuto ozbrojenému hnutí podařilo obsadit celou Středoafrickou republiku a i přes neschopnost samozvaného prezidenta z řad Séléky Michela Djotodii se ani Unii středoafrických zemí, ani Africké unii, ani OSN nepodařilo v zemi zavést pořádek.
Dlouhodobá perzekuce v podobě vydírání, rabování, ničení majetků, ale i znásilňování, mučení, poprav a vypalování celých vesnic, a to páchaných zejména na křesťanech a animistech, vyvolalo ozbrojený odpor spontánně se rozvinuvšího hnutí „Anti-balaka“. Od září roku 2013 začalo docházet ke stále většímu počtu vojenských střetů, které vyvolaly spirálu násilí na obou stranách.
Přes příchod francouzských jednotek na přelomu roku a zvolení nové prezidentky Catherine Samba Panza se zatím vůbec nedaří splnit ani první ze dvou základních cílů, tj. odzbrojit všechny neoprávněně ozbrojené osoby a připravit svobodné volby, které by zemi vrátily mír a pořádek a umožnily ekonomickou a morální obnovu země. Naopak, od začátku roku 2014 jsme svědky rozbití země na dvě části (jihozápadní, kterou kontrolují mezinárodní jednotky poté, co byli odtud Anti-balakou vyhnáni rebelové, a severovýchodní, která je dosud v rukou Séléky) a zejména bolestného fenoménu vyhnání muslimů z jihovýchodních oblastí země. Navíc, na všech územích, ať těch, která jsou „kontrolována“ francouzskou armádou a mezinárodními africkými jednotkami, tak i tam, kde dosud vládne Séléka, pokračují vlny násilí a útlaku.
Země je přeplněna zbraněmi, které si lze velmi snadno opatřit, což vede k dalšímu smutnému jevu: lidé se ozbrojují, po nocích přepadávají své spoluobčany a loupí. Život ve Středoafrické republice nemá skoro žádnou cenu: umírá se nejen z nenávisti nebo při ochraně vlastního života a majetku, ale i kvůli obyčejné lidské chtivosti, pro nedostatek lékařské péče, apod.
V hlavním městě dosud existuje celá řada uprchlických táborů, které potřebují pomoc v podobě léků, potravin, šatstva, stanů, apod. Ta je z velké části poskytována humanitárními organizacemi, ovšem ty nedokáží uspokojit i jen ty nejnutnější potřeby. Je třeba obnovit zničené domovy, začít opět pěstovat na polích a chovat zvířata. Je nutné pomoci neexistující státní struktuře s alespoň tím nejzákladnějším vzděláváním žáků (většina z nich přišla kvůli konfliktu již o dva ročníky výuky), apod.
V tom všem se snaží pomoci svým drobným dílem i křesťanské misie, včetně bosých karmelitánů, působících na pěti místech Středoafrické republiky. V hlavním městě Bangui ještě stále existuje několikatisícový tábor uprchlíků na pozemku naší misie a komunita bratří potřebuje, kromě našich modliteb, také finanční pomoc při jeho provozu. Ve farnosti Bozoum, kde se situace uklidnila za cenu úplného vyhnání muslimů, je třeba obnovit celé čtvrti města, jakož i řadu vesnic v okolí. Podobná situace je ve farnosti Bouar. Relativně nejméně dotčené jsou komunita v Bouaru a malý seminář v Yolé; i zde však dopadají důsledky katastrofální situace alespoň nepřímým způsobem: nedostatkem potravin a jiného zboží, jež je třeba svépomocně dovážet z blízkého Kamerunu.
Na celou řadu potřeb se nám daří nalézat pomoc u různých neziskových organizací, ale toho, co chybí, je pořád méně, než toho, co je nám nabídnuto. Proto budeme vděčni za každé gesto blíženské lásky a solidarity se zemí, která potřebovala pomoc i v době míru, natožpak nyní, kdy už zde sedmnáct měsíců vládne násilí a chaos.
otec Pavel Vojtěch Kohut OCD