8. října 2015
Co se děje u nás
V polovině Týdne sociálních služeb jsme v Denním stacionáři uvítali školáky z polských základních škol v Hrádku a Návsí. S velkým zaujetím si na vlastní kůži zkoušeli úskalí života člověka s postižením. Odpoledne patřilo náročnému, leč pro všechny lidi aktuálnímu tématu umírání, a to přímo doma, možnostech domácí péče o nemocného nebo umírajícího a hospicové péči.
Říká se, že děti jsou bezprostřední a nedokáží nic skrývat. U nás se to potvrdilo u tří chlapců, od kterých by se spíše možná očekávaly nějaké ty kulišárny. Sledovali komunikaci našeho neslyšícího klienta s vedoucí stacionáře ve znakovém jazyku s takovým zaujetím, že jim spadla brada a úplně ukázkově s otevřenou pusou zírali. Jen škoda, že tato situace unikla objektivu fotoaparátu. Se stejným zaujetím si za chvíli sami zkoušeli znakovat a domluvit se prstovou abecedou. Opět ani ostatní stanoviště s úkoly běžnými pro lidi s dalšími druhy postižení se setkaly s velkým zájmem. Přejet i pouhou tenkou desku na invalidním vozíku není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá... Děti poznaly, že vysvětlit člověku s mentálním postižením postup, jak uvařit vodu na čaj také není jen tak a i v takto jednoduché činnosti se dá udělat spousta neočekávaných chyb. Děti byly nadšené z pomůcek ulehčujících život lidem nevidomým, stejně jako všechny řešily při hře Člověče nezlob se barvu figurek, které se zavázanýma očima neviděly. Mohly pouze nahmatat rozdílné tvary jejich hlaviček. Modelové situace, ve kterých se děti octly a prožitek jejich řešení jim dlouho zůstane v mysli a mění pohled na lidi s postižením.
Odpolední téma umírání se na první pohled zdá jen bolestivé a těžké. V podání paní Koppové a Walachové ovšem toto těžké a tabuizované téma roztává jako máslo na pánvi. I situace, ze které není návratu, když se ví, že všechny možnosti léčby byly vyčerpány a člověku nezbývá moc času, nemusí nutně být pro všechny tak traumatizující, jak se zdá. Jsou možnosti účinného tišení bolesti, řešení různých zdravotních obtíží a umírající člověk nemusí trpět. Tím také netrpí ostatní rodinní příslušníci. Péče o umírajícího není jen péčí o něj samotného, ale je to péče o celou rodinu aby zvládla projít tímto náročným obdobím tak, aby každá vzpomínka na odchod jejich milovaného člověka nebyla bolestivá, ale mnohdy možná paradoxně krásná. Zdůraznily potřebu péče nejen o tělesnou, ale zejména o psychickou a duchovní stránku člověka umírajícího i rodinného příslušníka, ať již věřícího nebo nevěřícího. Všichni účastníci středečního odpoledního programu, ač možná přicházeli s rozpačitými pocity, odcházeli přesvědčeni, že je to možné. Mnozí měnili názor na umírání v domácím prostředí a divili se, jak dobře jdou věci zařídit aby člověk umřel vyrovnán a v blízkosti milujících a milovaných příbuzných.
Těšíme se na setkání s Vámi při dalším programu Týdne sociálních služeb
